Facebook instagram Youtube Spotify
Vyhledat
Vyhledat
facebook
instagram
youtube
podcasty
Historie muzea (Národopis)

Vznik Národopisného muzea Plzeňska úzce souvisí s aktivitami členů plzeňského Kroužku přátel starožitností, kteří se v letech 1910 a 1912 výraznou měrou zasloužili o uchránění Gerlachovského domu v Dřevěné ulici před zamýšlenou demolicí. Spolu s plány na záchranu historicky cenného objektu, vyvstala v té době také otázka po jeho smysluplném využití. Obecně akceptovatelný návrh na zřízení národopisného muzea byl stvrzen založením Společnosti pro národopis a ochranu památek v Plzni. Ustavující valná hromada společnosti se konala na jaře roku 1911 a již o rok později byla v prostorách Měšťanské besedy uspořádána národopisná výstava. Mnohé z vystavovaných předmětů se po jejím skončení staly základem sbírky národopisného muzea.

V letech 1913 – 1914 prošel Gerlachovský dům náročnou adaptací, při které bylo užito mnoho dochovaných stavebních prvků ze zaniklých plzeňských památek. Počátkem roku 1914 získala Společnost pro národopis také prozatímní povolení k vytvoření muzejní expozice a na svátek sv. Václava roku 1915 bylo muzeum provizorně otevřeno veřejnosti. K definitivnímu předání Gerlachovského domu muzejním účelům však došlo až 4. dubna 1919. O několik dní později byl do čela muzea jmenován také přední člen Kroužku přátel starožitností a Společnosti pro národopis, plzeňský obchodník Ladislav Lábek.

Základním cílem nově zřizovaného národopisného muzea byla snaha o postižení co nejširší palety aspektů každodenního života v Plzni a na širším Plzeňsku. Do konce 20. let se Ladislavu Lábkovi podařilo vytvořit rozsáhlý sbírkový fond a spolu s ním také na tehdejší dobu unikátní soubor studijních materiálů, zahrnující archiv fotografií a negativů, tisíce stran výpisků z odborné literatury a obsáhlou knihovnu s několika sty svazky. Národopisné muzeum Plzeňska se tak stalo jednou z několika plzeňských institucí, které otvíraly své brány badatelům různorodého zaměření a mnohým zájemcům o poznání dějin města a nejbližšího okolí.

Od 30. let 20. století muzejní expozice postupně expandovala nejprve do nádvorního stavení (někdejší proboštské rezidence) a v průběhu nadcházejících desetiletí také do prostor celého Chotěšovského domu, orientovaného do náměstí Republiky. Ani v pohnutých letech 1938 – 1941 se provoz muzea nezastavil. Vše se však změnilo počátkem roku 1943, kdy byl do muzea dosazen německý správce dr. Ulrich Nicolai z bavorského Eisenachu, který byl pověřen reorganizací všech tří plzeňských muzeí. K nelibosti dosavadního ředitele došlo k vážným zásahům nejen do tematicky ucelených expozic, ale také do sbírkového fondu. Koncem roku 1945 byly však expozice opětovně obnoveny a veřejnosti představeny také předměty, které se podařilo Ladislavu Lábkovi před zcizením či naprostým zničením v průběhu války uchránit.

Po změně politické situace v roce 1948 došlo ke sloučení Národopisného muzea Plzeňska, Historického muzea a Uměleckoprůmyslového muzea do jednoho organizačního a správního celku s názvem Západočeské muzeum v Plzni. V 50. letech se expozice tehdy již národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni ocitly v ohrožení. Uvažovalo se dokonce o nahrazení národopisných expozic muzeem feudalismu. Ladislav Lábek byl z národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni propuštěn v roce 1963. Jeho nucený odchod dovršil konec „zakladatelské“ epochy Národopisného muzea Plzeňska i přes to, že Lábkova osobitá a dodnes aktuální koncepce národopisných sbírek určuje směr a charakter rozvoje národopisného muzea dodnes.

V roce 1992 získalo národopisné oddělení Západočeského muzea v Plzni oficiálně svůj původní název Národopisné muzeum Plzeňska, pod kterým nadále prezentuje své expozice a ojedinělou muzejní sbírku. Roku 2000 došlo k otevření stálé expozice, jejíž první část představuje vývojovou řadu měšťanských interiérů z období gotiky, renesance, baroka, empíru, biedermeieru a první třetiny 20. století. Druhá část je věnována životu na venkově. Její součástí jsou dvě lidové světnice, původní černé kuchyně z počátku 19. století, ukázky lidových krojů z plzeňského regionu a fotografie zobrazující příklady mnohdy již zaniklé venkovské architektury a zvláštní oddíly věnované přechodovým rituálům v životě jednotlivce i výročním obyčejům. Ojedinělým doplňkem expozice je dobová lékárna s pomůckami oficiální medicíny a lékařských nástrojů z lidového prostředí a plně zařízený obchod z konce 19. století.